Není žádným tajemstvím, že jsme my lidé na peníze. A u českých lidí tomu pochopitelně nemůže být jinak. Všichni se tu chceme mít dobře, a proto také chceme mít naditou peněženku, velkou částku na účtu či vkladní knížce a podobně. Protože za peníze si můžeme koupit prakticky cokoliv, a to si nechceme nechat ujít.
Jenže to, že chceme mít co nejlépe vypadající soukromé finance, není všechno. Aspoň tedy v našich končinách, ale předpokládám, že ani leckde jinde. Až příliš často nám nestačí jenom mít dost. Chceme mít také víc než ti druzí. A protože se nám toho často nedaří dosáhnout, závidíme.
Bez ohledu na to, jak dobře nebo špatně se vede nám samotným, závidíme peníze a další majetek těm druhým, a to bez ohledu na to, je-li tu důvod k nějaké zvláštní závisti nebo ne. Prostě jsme často nepřející a jde nám o to, abychom si hlavně urvali co nejvíc sami pro sebe.
Příkladů tohoto stavu věcí najdeme v reálném životě jistě dost. Vzpomeňme jenom, jak jsme v minulosti (a určitě nejen v minulosti, do doby, než to bylo zastřeno významnějšími a palčivějšími tématy) byli snad přímo univerzálně rozezleni na svoji známou menšinu, jak tato parazituje na našem sociálním systému, jak žije více než spokojeně z příliš štědrých dávek a neobtěžuje se tudíž ani pracovat. Nebo vzpomeňme na dobu první migrační krize, kdy jsme opět pomalu jako jeden muž odmítali migranty z Asie či Afriky, putující sem k nám za lepším, a to nejen proto, že jsme se obávali možných teroristických činů, ale spíš proto, že jsme je nechtěli coby nepřizpůsobivé živit. Anebo pohleďme na dnešní dobu, kdy jsme sice jako společnost shovívavější k přicházejícím Ukrajincům, ale mnozí z nás už stihli začít neakceptovat onu pětitisícovou almužnu pro tyto příchozí, s tím, že by měl stát pomoci nejprve našim důchodcům a jiným chudákům.
Prostě jsme sice docela přizpůsobivý národ, jenže jakmile jde o finance, neznáme bratra.